Jaroslava Bičovská: Chráněný prostor, Galerie Kritiků, Praha, 2007

Jestliže bylo v souvislosti s poslední výstavou Jaroslavy Bičovské konstatováno, že obrazy z nové tvorby se nejeví „ ...již jako pozorovatelé světa skrze lidskou představu o uspořádanosti, ale vynořují se tak, jako by byly samou součástí tohoto neustálého pohybu, tohoto vyvstávání neočekávaného a dosud neviděného.", a tedy „ Nelze o nich hovořit jako o abstraktním projevu, nejsou plodem abstraktní racionální úvahy, ale spíše viditelnými fázemi procesu dění se přírody z něhož není nic předem vyňato, ničemu není udělena výjimka.", pak současná autorčina tvorba tuto tendenci ještě prohlubuje. Její „Chráněný prostor" jako by vyrůstal nikoli z moci umělce, ale z vlastní moci přírody, oné fysis starého světa, která se může projevit v explozi sopky, růstu jedle, ale i ve hře dítěte, které vždy dobře rozumí tajemstvím a oceňuje je ne jako hrozbu, ale jako poukazování za běžně viditelné, stejně jako ve vlastním gestu umělce a znění hmoty barvy.
Ke světu, přírodě jako události poukazují nejnovější obrazy Jaroslavy Bičovské. Jejich prostor je budován především barvou, a to jak barvou v její přirozené funkci rozlišování věcí tohoto světa, tak barvou symbolického významu. Zdá se jako by i stopa času vstoupila do těchto obrazů v podobě těkavé zářící, světelné čáry zaznamenávající možná pohyb elementárních částic, nebo snad vyjevující rozrušení malířky nad objevem chráněných prostorů ve světě, který pro slepotu obyčejného praktikování nejsme již s to uvidět.
Ivan Neumann

ČLÁNKY:

Chráněný prostor. Ateliér, č. 10, 2007