Ivan Ouhel: Proměny krajiny/konstrukce prostoru, Praha, 2008

Umělcův vztah ke krajině je nejspíše dán trvající potřebou prožívat a promýšlet prostor, v němž se člověk pohybuje a který všemi smysly vnímá. V Ouhelově tvorbě tento vztah ukazují obrazy, do nich malíř ukládá všechny možné pohledy zevnitř své bytosti ven. Souběžně s obrazy, k nimž patří i studie z periferie města z doby před vstupem do školy nebo i figurální obrazy ze závěru sedmdesátých let, často naznačující svůj krajinný původ, vznikaly koncem sedmdesátých let objekty z průhledného plexiskla. Byly převážně pokrývány barvou a vnímány jako prvky, které instalací vstoupí do krajiny nebo do prostoru města. Některé z nich vznikaly jako jiné možnosti obrazu, další byly konstruovány do podoby hranolů, jejich transparentnost byla překrývána dotyky barvou, o něco později k nim přibyly figurální objekty. U všech byl však hlavně řešen problém prostoru, respektive vstupu do prostoru. Tento aspekt se od začátku objevoval i v Ouhelově malbě a grafice, kde měl podobu konfrontace racionálních prvků s intenzivní energií barvy a spontánním malířským gestem. Například v obraze Krajina (Přechod) z roku 1975 se ve vnitřním rozrušujícím se červeném rámci spontánně vrství znaky krajiny v barevných plochách, které jsou ale v dolní polovině obrazu překryty bílými liniemi. Obraz organicky vyrůstající krajiny je přetnut prvkem, který patří městu. V devadesátých letech se znovu vrátil k prostorovým instalacím. Na společné výstavě s florentským malířem Mimmem Rosellim v pražské Nové síni (1993) rozvěšuje pestře pomalované pruhy hedvábí, kontrastující s minimalistickou instalací Roselliho. O několik let později vstupuje do prostoru při své florentské výstavě (1995), kde v areálu zahrady rozvinutím pruhů navozuje pocit nekonečné cesty.
Ironický odkaz ke střetu krajiny s městem (Ouhel často ironizuje svůj sklon k patosu) vyjevuje podstatný a charakteristický rys jeho tvorby. Tvary vznikající, bující, narůstající a vyrůstající z média barvy a ze skoro instinktivního nakládání s ní jsou ostře konfrontovány s jednoduchými prvky konstrukce, jež mohou naznačovat určitou představu řádu vstupujícího do obrazu v podobě částí kruhů, elips nebo přímých linií, které do obrazu vnášejí jiný, řádově jasný elementární pohyb. Tyto obrazy vytvářejí specifickou, pro Ouhela příznačnou kosmologii – ta mu dává ve spektru současné malby jasnou pozici. Ony dva pohyby jdoucí proti sobě: pohyb spontánní, nesený malířsky expresivním nebo dokonce expanzivním gestem je konfrontován s jednoduchými liniemi nebo s téměř nehnutými barevnými plochami. Tvorba tak zároveň ukazuje k existenci principů, které nepatří jen obrazu, jež však obraz může vyjevit. Obraz a jeho malíř se tak stále vztahují k tomu, co je přesahuje oba, co však oba stále znovu zkoumají.
Před dvěma lety byl Ivan Ouhel se svou ženou v Kanadě. Vedle možnosti shledání s přítelem po dlouhé době, patřila do přípravy cesty představa setkání s přírodou, která je stále ještě divočinou. K setkání došlo – cesta na jiný kontinent se však do Ouhelovy malby promítla překvapivým způsobem. V obrazech po návratu z Kanady najednou dominují prvky strohých konstrukcí, které proměňují umělcův výraz.
Malíř se v Kanadě setkal s jiným, pro něho dosud neznámým světem, v němž konfrontace člověka a přírody proběhla daleko razantněji. Člověk tu svými mosty, jejich ocelovými přímkami a oblouky, betonovými pilíři či stěnami zasahuje stále hlouběji do prostoru přírody. S ní pak konfrontuje svůj racionálně formulovaný řád, svou podobu světa. Nutná daň tomu, co nazýváme pokrokem, nicméně pro umělce střední Evropy, formované stále ještě modernitou 19. století, to zároveň představuje novou vizuální zkušenost. Ouhelovy obrazy z poslední doby, hlavně ty, které tuto zkušenost reflektují, se vyznačují zesílenou střídmostí, racionalitou své konstrukce, dokonce jistým chladem. Alespoň tak na mne působily, když jsem je poprvé viděl vystaveny v Kutné Hoře po Ouhelově návratu. Oproti dřívějšímu pátrání po polaritě mezi spontánním a řádovým, objevujícímu se i s tématem krystalu, tedy tématem anorganické přírody, vložené do organických procesů, je spontánní pól posledních obrazů oslaben. Jeho ústup je ovšem vyvážen jasnou a střídmou architekturou obrazu a zklidněním, skoro by se dalo říci smírem ve vztazích vzájemných obrazových pólů.
Jan Rous