Jiří Beránek: Přítmí paměti, Praha, 1998

Místo konání: Letohrádek královny Anny, Mariánské hradby 51/1, Praha
Termín konání: 14.5. - 6.7. 1998
Kontakt: https://www.gemagalerie.cz/cs/
 

Mohutná věžová stavba kruhového půdorysu na pozadí uměřené renesanční architektury Letohrádku královny Anny na Pražském hradě upoutávala a lákala příchozí i kolemjdoucí, aby se zastavili a potom také vstoupili do prostor výstavy sochaře Jiřího Beránka, která zde byla přítomná od 15. května do 6. července 1998.
Patrně není zcela přiléhavé použít slovo výstava, ale určitě tu také nejde ani o to, co se označuje jako instalace. Zřejmě je taková nezařaditelnost předností toho, co návštěvník shlédne a zažije,a konečně je i charakteristickým rysem celé Beránkovy tvorby.

Věž před vstupem je složitou konstrukcí z rašelinových cihel a kvádrů a z dramaticky bizarních kořenů, jež svými tvary jako by fixovaly silokřivky zápasu života o trvání. Ta věž vystoupila z věků jako stražiště a maják, jako označení středu posvátného. Tato stavba je snad i po tisíciletích nedostavěná, jako věž Babylonská. Nebo se ještě nerozpadla od věků, kdy diferencující pojmy zatím neroztrhaly skutečnost na kusy?
Nejprve může věž vypadat jako naprostý solitér, ale je spíše označující součástí stavby, která z věků prorostla do téhož místa, v němž rodící se novověk vybudoval oslavu krásných, uměřených proporcí v podobě Letohrádku královny Anny. Ale věž tu stála mnohem, mnohem dřív.
Za dveřmi druhé místnosti Letohrádku zastaví vstupujícího kyklopské zdivo velmi záhadné stavby, vybudované z rašeliny. Všechny prostory jsou prosyceny její vůní. Zeď, vypadající nezdolně je na dotek měkká, hebká a vlhká. Tohle dílo člověka je stále přírodou, přírodou živou a život uchovávající. Mohutnou hradbou lze projít do dalších prostor jimiž prostupují rašelinové zdi vše určující, vše vymezující, vše nově odhalující, ale nic neuzamykající. Průchody, jež určují komunikaci, pohyb, nejsou otvory dveří, ale průrvami rozevřenými, protrženými dodatečně kýmsi neznámým.
Beránkova stavba z přítmí paměti není jen výsledkem inženýrského projektování, ale mnohem více je zhmotněním těžké práce, je vyčerpávajícím dotýkáním. Vznikla znovuoživením práce jako posvátného úkonu prapůvodního osvojování světa s vyžádaným souhlasem mocnosti přírody, kterou již není technologiemi prosycená současnost schopna vnímat.
Při pohledu na to ohromné množství materiálu se nutně vynoří myšlenka na to, jak asi vypadá to místo, odkud byl vzat. Vždyť Jiří Beránek, jako jeden z prvních u nás, pracoval se zemí-krajinou již před polovinou 70. let a k otázkám tak či onak dotčeným land-artem se vracel i v létech 80. Zcela v intencích Beránkovy tvorby by pak bylo, aby to co se ocitlo v Letohrádku, nebylo rozebráno, ale bylo ponecháno napospas přírodním procesům a času. Bohužel je ale toto přání pochopitelně nesplnitelné.
Oproti parteru je první patro Letohrádku najednou vyprázdněné, jakoby z jiného světa nebo jinak posunutého úhlu vhledu do něj. V jasně definovaném trojrozměrném prostoru je umístěno dvanáct velkých dřevěných koulí, dvanáct hmotných těles ve statickém Newtonovském prostoru neměnných zákonů. Je to rozehraná hra dvorských intelektuálních hráčů, nebo výzva demiurga, jehož ohromná ruka právě vrhla kuličky do jen zdánlivě naší hry? Jasný prostor zřetelných poměrů je náhle znejistěn. Ovládá ho pochybnost a tušená přítomnost někoho nepostřehnutého.
Jiří Beránek s vášní a bezohledností sobě vlastní k tomu, co se má v tomto světě proměňovaném v indiferentní světélkující vír informací, označil v Letohrádku další z oněch míst v prostoru, kde se jistě stýká ona filosofova určující čtveřice hry světa: země-nebe-božské-smrtelné.

Ivan Neumann

Články:

Hůla, Jiří: Beránkova výstava přináší nadšení i ostré odmítnutí, Lidové noviny, 9. 6. 1998

Volf, Petr: Jiří Beránek, Přítmní paměti, Reflex, roč. 9, č. 24, 1998

Pacáková, Terezie: Letohrádek se naplnil rašelinou, Slovo, 4. 6. 1998

TOP