Karel Nepraš: Sedící, stojící, kráčející, Letohrádek královny Anny, Praha, 2002

Karel Nepraš se narodil 2. dubna 1932 v Praze. Po ukončení studia na Keramické škole v Praze studoval na Akademii výtvarných umění v ateliéru prof. Jana Laudy. Od Malmuzherciády, společného večera studentů AVU a AMU 19. prosince 1954 se k okruhu výtvarníků připojují hudebníci a skladatelé Rudolf Komorous a Jan Klusák.
V roce 1956 vznikají první kresby cyklu Labyrint světa (1956–61), Klavírní sonáty (1961), Orchestr a varhany (1961–62), Operace (1962–63), Pohřební písně (1962) Loutkové divadlo (1962–65). V roce 1960 se poprvé setkává s Janem Steklíkem v Koblasově ateliéru, o dva roky později spolu vystavují, a v roce 1963 (o přesnost se vedou spory) zakládají Křižovnickou školu humoru bez vtipu a stávají se jejími řediteli. Členská základna byla široká, složená z výrazných osobností, jako byli malíři Ota Slavík, Zbyšek Sion, Rudolf Němec, Olaf Hanel, grafička Naďa Plíšková, Neprašova žena, Eugen Brikcius, překladatel Paul Wilson, vypovězený v 70. letech se svou ženou Helenou, fotografkou a členkou KŠ, kritik Ivan Jirous a jeho tehdejší žena Věra.
Roku 1962 se uskutečňuje první práce do architektury, navrhuje zábradlí kněžiště kostela sv. Petra a Pavla v Jedovnici na Moravě. Spolupracuje tu s Mikulášem Medkem a Janem Koblasou. V roce 1969 přizval sochaře ke spolupráci arch. P. Kupka, v této spolupráci vzniká v letech 1969–71 hliníkový reliéf do podchodu na Můstku, který je od rekonstrukce z poč. 90. let nezvěstný, z téže doby pochází i plastika Šatičky na rekonstruovaný dům na Můstku a reliéf stěny obřadní síně ve Svitavách. Spolupráce se obnovila znovu na konci 80. let, na začátku 90. let vznikají balustrády schodištního prostoru Lichtenštejnského paláce, před nějž navrhuje 27 figurálních patníků, které byly v roce 2002 doplněny o 2 vysoké sloupy ke vchodu do paláce.
V roce 1969 se zúčastňuje Mezinárodního sympozia prostorových forem v Ostravě, kde vzniká jedna z vrcholných prací a první monumentální práce v litině Rodina připravená k odjezdu, která bude z parku v počátcích normalizace odvezena a v 80. letech zničena. V roce 1970 po řadě domácích a zahraničních výstav vystavuje Nepraš naposledy ve Špálově galerii, pozvolna přestává pracovat nebo pracuje nárazově a živí se restaurováním.
V roce 1987 prosadí Jiří Sopko Neprašovu účast na Veletrhu umění v Basileji, což se stane impulzem k nové sochařské aktivitě, jako byly první verze Sněhurky a sedmi trpaslíků.
Roku 1990 přichází jako pedagog na Akademii výtvarných umění a o rok později je jmenován profesorem AVU.
Zemřel 5. dubna 2002.

Jan Rous