Occursus..., Moderní umění ze Sbírky České pojišťovny, Praha, 2000

 Ve spolupráci s Galerií Gema.

Novou součástí sbírek České pojišťovny se stala poměrně rozsáhlá kolekce děl, zahrnující tvorbu několika generačních a názorových okruhů českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století.
V pestrosti a různorodosti nové kolekce České pojišťovny lze jednak sledovat pohyb názorových proměn českého výtvarného umění posledních desetiletí, ale také kontinuitu a vzájemnou provázanost napříč generacemi. Je zřejmé, že takto byla kolekce záměrně koncipována. S vědomím, že každé systemizování přináší jisté zjednodušení, které může být obzvláště u umělecké tvorby zavádějící, lze s touto výhradou hovořit o dvou, možná tří celcích shromažďujících tvorbu autorů, kteří patří k výrazným spolutvůrcům důležitých etap v dějinách českého umění 20. století.

První celek je věnován umělcům, jimž na počátku 60. let připadl úkol navrátit české výtvarné umění do evropských souvislostí, obnovit ideologickou temnotou 50. let přerušený přirozený tok výtvarných myšlenek. Na jejich sklonku začala vznikat řada tvůrčích uměleckých skupin, v nichž se sdružovali mladí umělci, aby na základě různě formulovaných programů navazovali na domácí linii modernismu a zároveň hledali kontakty s novými tendencemi ve světovém umění. K nejvýznamnějším náležely skupiny Máj, UB 12 a Trasa, v nichž se sešli umělci, kteří měli později výrazně formovat podobu české výtvarné scény 60. let, a jejichž tvorba si zachovává nepřehlédnutelnou váhu až do současnosti. Vyzrálou tvorbou z posledních desetiletí jsou v kolekci České pojišťovny zastoupeni ze skupiny UB 12 Jiří Mrázek (1920), Vladimír Janoušek (1922-1986), Věra Janoušková (1922), Daisy Mrázková (1923), Adriena Šimotová (1926). Ke skupině Trasa náleželi Květa Válová (1922-1998) a Olbram Zoubek (1926). Mimo tyto první tvůrčí skupiny se rozvíjelo zcela osobité dílo Karla Malicha (1924). Jejich tvorba od počátku navazovala na výboje moderního umění a souvisela s obecně humanistickými proudy existenciálně laděného umění západního světa a vytvářela jejich osobitou domácí variantu. Podoby tohoto základního tématu člověka ve světě se časem proměňovaly. Plynulo to nejen z logiky vnitřního vývoje umění, ale i z proměn sociálně-politické situace. Nahá a oproštěná figura vypovídá o osudu země, o osudu člověka. Svědek jeho přítomnosti, i nepřítomnosti, příroda je nejen útěchou, ale i záhadou. Poselství uměleckého díla je šifrováno do vážných, apelativních děl.

Druhá část kolekce shromáždila soubor děl autorů, kteří se důrazně prosadili v našem výtvarném životě kolem poloviny let 60. Byli orientováni především k figurativní tvorbě silně inspirované vlnou pop-artu a Nové figurace. Karel Pauzer (1936), Zbyšek Sion (1938), Miloš Ševčík (1939), Jiří Sopko (1942). Distancovali se od introvertního psychologismu strukturální abstrakce v této době dominující české scéně, ale i od tradice české poetizující estetiky. Jejich program promlouval svou bezprostředností, přímočarostí, agresivním útokem na diváka. Přinášeli osvobozující smích, groteskou relativizovali systémy společenských hodnot. Odmítli i dosavadní vazby českého umění na kubismus, surrealismus, meziválečnou avantgardu, nechtěli se znát k vázanosti tradice. Svobodnému rozvoji jejich tvorby byl však vymezen jen krátký čas. Přerušily jej tragické události sklonku desetiletí. Nicméně jejich tvorba pokračovala v ústraní ateliérů a stala se jednou z bezprostředních pobídek a inspirací pro orientaci ve světě umění následují generaci, často označované jako „generace 70. let". Jejím nejcharakterističtějším uskupením bylo Volné seskupení 12/15 Pozdě, ale přece. To, jak tuto vazbu sama tato generace pociťovala, je zřejmé i z toho, že členem jejího Volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece se stal např. Jiří Sopko, jedna z nejvýznamnějších postav Nové figurace a „české grotesky".

Generace 70. let, zastoupená v této třetí části kolekce České pojišťovny například tvorbou Jiřího Beránka (1945), Ivana Ouhela (1945), Vladimíra Nováka (1947) a Václava Bláhy (1949) vstupovala vlastně bez publicity do českého umění kolem jejich poloviny. Někteří z jejích příslušníků se dokonce na veřejnosti prosazují i mnohem později (Jaroslava Bičovská (1945) ). Nicméně ve světě umění se všichni rozhlíželi již od poloviny minulého desetiletí, tedy v době, kdy česká výtvarná scéna byla relativně svobodná a otevřená. Uplatňovaly se na ní velmi různorodé výtvarné projevy, od zcela tradičních, kořenících někde hluboko v minulém století, až po tendence vzdávající se dosud obvyklých médií, směřujících k dematerializaci tvorby, k tvorbě, která nezanechává hmotné dílo. Ona doba volného nakládání s tradicí i s výtvarnými prostředky dává poprvé tušit, že modernita vyčerpala své předpoklady. Generace tak nepociťovala žádnou nutnost avantgardnosti. Ve své většině se tedy rozhodla pro tradiční prostředky, obraz a sochu. S tím, že malíře zajímal třetí rozměr, sochaře pak problém malby. Jejich elán postupně vtahoval zpět na viditelnou scénu i umělce starších generací, s nimiž nacházeli mnoho styčných ploch. Proto také může kolekce České pojišťovny působit natolik kompaktním dojmem. Dnes většina z autorů generace rozvíjí své osobní výtvarné programy, pro něž je nepochybně stále významný prožitek sklonku modernity na konci 60. let, ale také osvobozující podněty z proudu nových tendencí let 80. a 90.

Kolekce děl českého umění přibližně druhé poloviny končícího století z majetku České pojišťovny je novým základem pro další kvalifikované a koncepční shromažďování sbírky. Tyto aktivity České pojišťovny signalizují změny nejen viditelných společensko-politických struktur, ale i změny obecného povědomí o tom, jak se výtvarné umění významně situuje v životě celé společnosti.

Ivan Neumann