Vladimír Novák: Muž ve větru, Praha, 1999

Současná prezentace Novákovy tvorby se soustřeďuje na práce z 90. let a největší prostor dává obrazům vzniklým v posledních dvou letech (tj. 1997-1999, pozn. red.). Tak jako autorova výstava v Karolinu v roce 1994, i tato zaznamenává zřetelné proměny Novákových obrazů, posuny vnímání světa a chápání osobního situování v něm. Jako by se ho stále hlouběji dotýkal výrok Romana Guardiniho „Každé jsoucno je přesahováno svým významem. Každá událost znamená víc než jen holý průběh. Vše se vztahuje k čemusi, co je nad ním, nebo za ním". Malba je Vladimíru Novákovi stále zřejměji nikoliv zpodobitelkou nekomplikovaně známého a z každodennosti samozřejmě povědomého, ale způsobem mysli, která v plynoucích obrazech ohledává reliéf lidské pouti světem snad k tomu co se skrývá za, snad k sobě samému. Novákovy obrazy tedy nemohou být definitivními, uzavřenými, a tedy konejšivými tvrzeními o konečné podobě věcí, ale pouze vzrušujícími a empatickými záblesky, v nichž se malíř a kdokoliv s ním, může dozvídat cosi podstatného o tom jak se to má se světem i s ním samotným.
Obrazy z počátku 90. let stojí na počátku další Novákovy proměny. Do jejich velkorysé, vyvážené koloristické struktury, jejíž prostor určují jednoduché znaky lidské přítomnosti a lidského konání, ponenáhlu prosakují jakési doplňující poznámky, záznamy kmitavých pohybů, stopy věcí, příběhů, historek i tvorů. Proměňuje se pohled do světa , proměňuje se barevnost i prostor, uplatňuje se ve větší míře křehká kresebnost vyvolávající v šedavých prostorech k životu spatřené i sněné, vnitřní záchvěvy i poryvy. Novák prochází světem i vlastní myslí v jeden okamžik, aniž by předem klasifikoval. Na začátku jsem řekl, že Novákova umělecká výpověď patří k nejosobitějším. I tvorba 90. let to stvrzuje v dílech, v nichž nejintimnější vzpomínky dávají vytanout zvláště palčivým obrazům s nepokrytým vanem romantismu v němž již, jak věřím, současnost neshledává nic zlehčujícího. V těchto purpurech a světly zářících obrazech jako by se znovu tvořil svět, ve vzpomínkách i vizích jako by získával nový smysl a nové opodstatnění. Kdyby někdo namítl, že se před nimi vybaví také apokalypsa, pak je třeba dodat, že i ona je příslibem obnovení světa.
Zvláštní zmínku nepochybně zaslouží řada obrazů z poslední doby, jimž dominují všechny stupně šedi, z níž vystupují jen křehce, někdy takřka obtížně jakási znamení, o nichž ale nelze pochybovat, že jsou znameními nesnadné přítomnosti člověka. Zdůrazňuje to jistě obraz, z něhož vzešel i název této výstavy – Muž ve větru. V nezajištěnosti se člověk, nejen malíř sám, vydává i odolává světu, který je tu vždy od začátku, v zárodečném stavu k našemu rozhodnutí – jako ohrožení, ale i jako možnost. V takovémto ohrožení i trvalé výzvě pracuje umělec. Zdá se mi příhodné zde citovat Petra Wusta "...život sám, přiblížíme-li se více k jeho podstatě, je patrně v tajném svazku spíš s nejistotou než s jistotou, a to ne snad proto, jak se člověk pod dojmem denního života tak rád domnívá, že by mu z nějakého vrozeného nepřátelství jeho štěstí nedopřával, nýbrž možná právě proto, že vlastně teprve nejistota vede k onomu zvláštnímu způsobu zajištěnosti, která člověka vyzdvihuje jakožto člověka nad sebe sama a tím ho teprve pozvedá úplně k sobě."

Ivan Neumann, úryvek z projevu na vernisáži, 29. 6. 1999